Madla - 9. Životní změna a rozhodnutí

sobota 2. březen 2013 12:00

Čas plynul a já jsem přestala být tím malým roztomilým koťátkem. Přišla zima, naše společné výlety na venkov už nebyly tak časté, ale zato jsem tam poznala řadu dalších, pro mě dočista nových věcí.

Třeba takový sníh, zářil nádhernou bělostí, která za slunečního svitu téměř oslňovala má citlivá kočičí očka, a studil do tlapek. Když jsem si na to stuzení trochu zvykla, docela jsem si sníh oblíbila, protože mi umožňoval vystopovat spoustu různých tvorů, kteří v něm zanechávali své otisky. Brzy jsem se naučila rozeznávat jejich druhy a věděla jsem, že například nemá smysl, abych se vydávala po stopách, které vypadají jako obrácené šipky, protože ty zde zanechal nějaký pták a když ho po pár metrech přestalo bavit brodit se sněhem, raději vzlétl a zmizel někam do neznáma. Daleko zajímavější pro mě byly třeba takové stopy, které vypadaly jako šňůrka nebo cestička z malých důlků, protože ty pocházely od drobných hlodavců, kteří se stali mou oblíbenou lahůdkou. Když byl hodně silný mráz, že se mi ani nechtělo ven, podrobně jsem prozkoumala celý dům a obzvlášť jsem si oblíbila dvojitou půdu v podkroví. Normálně jsem na ní sice nesměla chodit, ale občas se mi tam podařilo proklouznout a já na ní objevila spoustu zajímavého starého harampádí, ve kterém jsem se mohla schovat tak, že by mě nikdo dlouhé hodiny nenašel. Ještě budu muset vymyslet, k čemu bych tu půdu mohla využít.

Pak přišlo jaro, příroda se probudila, celá začala vonět novým životem a tehdy se to stalo. Vzbudila jsem se v hluboké noci v našem městském bytě s pocitem, že je něco jinak, než obvykle. Byla jsem neklidná, a tak jsem prozkoumala celý byt, jestli se někde neděje něco špatného, protože my kočky dovedeme občas rozpoznat nepříjemnosti dřív, než lidé. Ale nic jsem neobjevila, všichni v klidu a v pohodě spali. Najednou jsem si uvědomila, že ta změna není v mém okolí, ale ve mně samotné. Celé tělo mě začalo lehce brnět, procházelo mnou chvění a já začala něco hledat. Nejprve jsem sama nevědělo co, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem na venkově občas po nocích slýchala vzdálené zpěvy kočičích zásnub a rázem mi to došlo. Vše mi bylo najednou jasné, já chci koťata. Co chci, potřebuji koťata, svá vlastní. Z toho poznání jsem dostala obrovskou radost a noc, nenoc, začala jsem tu novinu hlasitě mňoukat, abych ji sdělila svému okolí. Jenže moji lidé se mnou mou radost nesdíleli. Rozhodla jsem se, že je všemožnými způsoby přiměji k tomu, aby mi zařídili kočičí zásnuby, a tak jsem zpívala písně touhy po nocích, ve dne jsem se procházela po skříních a dokonce i po vršcích dveří, abych odtamtud skákala lidem na hlavy a na záda. Značkovala jsem nábytek pro případ, kdyby se u nás nějakým zázrakem objevil můj vysněný kočičí nápadník a prováděla jsem celou řadu dalších věcí, které by mě předtím nenapadly ani ve snu. Nebylo mi to nic platné, lidé se tvářili, že mým touhám nerozumí a jediné, čeho jsem dosáhla, bylo to, že navzdory krásnému počasí jsme tentokrát v „ouškových dnech“ nejeli na venkov.

Po několika dnech jsem na svou touhu po koťatech zapomněla, ale bylo mi jasné, že ne nadlouho a že se mi brzy vrátí. Zřejmě to bylo jasné i mým lidem, a tak uspořádali poradu. Honza přišel s návrhem, aby mi vyhověli, vždyť s koťaty je legrace a já budu určitě skvělou mámou, ale byl v menšině, a tak nepochodil. Rodiče se rozhodli, že zkrátka koťata mít nebudu a že to zařídí, ale já nechápala jak. Zařídili. Jednoho dne mě odvezli ke kočičímu doktorovi, který mě uspal a něco se mnou musel udělat, protože když jsem se probudila, měla jsem na bříšku oholený kus srsti a z kůže mi koukaly konce nití. Je pravda, že zpočátku jsem si to nedokázala dát do souvislostí a nevěděla jsem, že to nějak souvisí s mou touhou po koťatech, ale když utíkaly dny a týdny a já si na koťata ani nevzpomněla, tak mi to došlo.

Nejdřív jsem se tuze zlobila a řekla jsem si, že to svým lidem neodpustím. Uteču, vzdám se všeho pohodlí a budu žít toulavým kočičím životem, podobně jako Bráška. Jenže oni se mi to snažili všemožně vynahradit, krmili mě tím nejlepším masíčkem, někdy i játry a dokonce pro mě jednou někde sehnali lahůdku doposud nepoznanou, kočičí konzervu*). Nakonec, kdybych je opustila, nejen že bych se dobrovolně vzdala veškerého pohodlí, ale asi by to bylo vůči Honzovi nespravedlivé, vždyť on stál na mé straně. A tak jsem se nakonec rozhodla, že tedy dobře, zůstanu se svými lidmi, ale něco za něco. Když nebudu moci mít nikdy v životě koťata, stane se ze mě ta nejdivočejší, nebojovnější a nejodvážnější kočka pod sluncem.

 

*) Dnes je krmivo pro domácí zvířata zcela běžnou záležitostí, ale v sedmdesátých létech minulého století nic takového u nás neexistovalo.

Jan Pražák

Počet příspěvků: 1, poslední 2.3.2013 19:53:00 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jan Pražák

Jan Pražák

Berme život s humorem.

Malá ochutnávka z tvorby na jiných blozích:
Kočky vnášejí pohodu do našich domovů
Cradlesong for lonely hearts


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

REPUTACE AUTORA:
7,10

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.