Z Lindina odkazu - kocouří bráškové

sobota 30. leden 2016 12:00

Linda

Po Vánocích bylo potřeba udělat nějakou drobnou opravu na domku a já se vydal na půdu, kde mám uložené nářadí, které potřebuji jen málokdy. Každý si asi dovede představit, jak to na takové obvyklé domácí půdě vypadá a jak obtížně se tam cokoli hledá. Prokousával jsem se tedy nejrůznějšími věcmi, které tam kratší či delší dobu odpočívaly a hledal tu správnou krabici.

Najednou můj pohled padl na starý koberec, který jsme mívali v obýváku pod konferenčním stolkem. Před několika léty nám přišel už dost ošoupaný a vyrudlý od slunka, ale protože jsme ho nechtěli rovnou vyhodit, odnesli jsme ho na půdu. Tam jsme ho srolovaný opřeli o štítovou zeď. Jenže teď jsem si všiml, že je povalený na zemi, napůl rozvinutý a navíc mi v šeru připadal nějaký poničený, jakoby od molů.

„Proboha, moli snad ne,“ zděsil jsem se představy dezinsekce celé půdy od těchto žravých potvůrek. Přistoupil jsem tedy blíž, nasadil si brýle nablízko a najednou mi připadlo, jakoby to poničení bylo nějaké pravidelné. Připomínalo mi nějaké tajuplné písmo dávno zapomenutých národů. Droboučké pečlivě vyškrábané neznámé znaky v úhledných řádcích a sloupcích.

„Cože to říkám? Vyškrábané?“ Strčil jsem nos až k poničeným vláknům. „Ale to je přece od Lindy, její napohled úhledný, ale ve skutečnosti obtížně čitelný tlapkoškrab bezpečně poznám.“ Abych to zkrátil, značná část starého koberce byla pokryta spoustou příběhů, které tam Linda tajně vyškrábala po nocích tak, abychom to nevěděli. Po delším pátrání se mi podařilo najít úvod a po ještě delším luštění přeložit do lidštiny:


Stejně je to na tom světě divně zařízené. My kočky stárneme daleko rychleji než dvounožci, a tak je jisté, že ti dva, kteří bydlí v mém domečku, mě jednoho krásného dne přežijí. Zhruba ke konci člověčího roku 2012 jsem se rozhodla, že se stanu literární kočkou a přiměla jsem dvounohého samečka, aby mi asistoval při práci. Brzy se však ukázalo, že na to pořádně nestačí, věčně nemá čas, a když už ano, je strašně nešikovný a pomalý. Nezbývá mi tedy nic jiného, než větší část své tvorby naškrábat do tohoto koberce a věřit, že až ho někdy v daleké budoucnosti objeví, projeví dostatek úcty k mé památce a bude ji postupně zveřejňovat jako můj odkaz.


Nebudu nic zastírat, srdce se mi nad tím pokladem málem zastavilo dojetím a zároveň radostí. Vždyť je to jen několik měsíců, co Linda loni na sklonku léta odešla na druhý břeh a já nyní objevil její dědictví. A tak, pokud mě odněkud vidí a slyší, slibuji jí, že budu její odkaz luštit, překládat a psát tak, jak to jen bude možné. Dnes tedy přicházím s prvním, který se jmenuje Kocouří bráškové.

 

*****

 

Tahle kočičí rodinka bydlí o několik zahrad dál a já se s ní občas setkávám na svých průzkumných výpravách. Mouratá mamka s příznačným jménem Pitipačka je daleko víc venkovní než polštářová a donedávna si vždy dovedla sjednat pořádek na svém území. Je dost divoká, se svým dvounohým personálem se kamarádí jen tehdy, když to sama potřebuje, a tak není divu, že už stihla mít dvoje koťata, aniž jí v tom stačili nadobro zabránit.

Poprvé se jí loni na sklonku léta narodili dva nádherní maličcí kocourci, celí zrzavomourovatí, med a mléko, prostě radost pohledět. Dala jim jména Zrzík a Macík, vychovala je se vzornou láskyplnou péčí kočičí mámy a zhruba po třech měsících se s Macíkem musela rozloučit. Přišli si pro něj nějací známí jejích dvounožců, nabídli mu své obydlí v sousední vesnici, on přijal a odstěhoval se. Zůstal tedy jen Zrzík, u kterého už podle jeho kotěcích her bylo zřejmé, že po své mamince zdědil neohroženou povahu. Leč zdědil i něco dalšího, ale o tom až za chvíli.

Jak Zrzík postupně vyrůstal, mamka Pitipačka ho začala považovat za dospělého a samostatného, a snažila se ho vyhánět ze svého území. „Běž do světa a buď žij divoce nebo si najdi své vlastní dvounohé slouhy,“ vrčívala naň a syčívala ve snaze zbavit se jeho přítomnosti. Leč Zrzík se nedal, párkrát se s mamkou popral, než se jim podařilo najít jakési smírné řešení. Postupně se naučili tolerovat jeden druhého, občas se navzájem proženou, jindy na sebe krátce zasyčí, jen tak, aby se neřeklo.

Zvláštní vztah těch dvou mě zaujal, připomněl mi mé někdejší soužití s Damiánem, a tak jsem je začala tajně pozorovat ze střechy kůlny v sousední zahradě. Přišlo jaro a já si všimla změny v Zrzíkově chování. Úplně přestal se svými napůl hravými, napůl bojovnými výpady proti Pitipačce a dokonce jí začal nosit myši. Vrtalo mi hlavou, proč je pro ni loví, a pak mi to došlo. Vždyť on nějak vycítil, že je znovu těhotná a dokonce ji začal chránit. Když jsem se párkrát pokusila navštívit jejich zahradu, vyhnal mě veškerou svou ještě trochu směšnou dospívající silou.

Jedné větrné noci na počátku dubna Pitipačka porodila v zahradní boudě, světe div se, opět dva maličkaté zrzavé kocourky. Zrzík se na čas úplně stáhnul a odstěhoval k sousedům. Mám pocit, jako by se vědomě bránil tomu podivnému instinktu některých dospělých kocourů ubližovat malým koťatům. Párkrát jsme se v té době potkali, vůbec na mě neútočil a já z jeho tváře vyčetla, že v něm zraje nějaké závažné rohodnutí.

Maličcí dostali trochu zvláštní jména Drápek a Zoubek, a začali se mít pořádně k světu. V době jejich prvních neohrabaných her v trávě před rodnou kůlnou se Zrzík vrátil domů a poprvé se k nim chtěl přiblížit. Zpočátku to několikrát pořádně schytal od Pitipačky, jistě si dovedete představit, jak ho hnala sviňským krokem. Leč po několika dnech se její přístup změnil, zřejmě musela nějak vycítit, že Zrzík jejím maličkým neublíží a za přísného dozoru mu dovolila dojít až k nim.

V současné době je na tu rodinku roztomilý pohled, Zrzík učí Drápka a Zoubka těm správným kocouřím způsobům. Vyprovokuje je a pak se od nich nechá jakoby přepadnout. Dovolí jim pronásledovat svůj ocas a šikovně s ním před nimi mává a uhýbá, aby je potrénoval ve škole lovení. Drápek je bojovnější, Zoubek maličko opatrnější, ale Zrzík mezi nimi rozdílu nečiní. Občas některého z nich prožene a povalí, naoko kousne, aby se vzápětí nechal sám „zakousnout.“ Mňouknu vám, že jsem upřímně zvědavá, kdy je začne brát na první myšilovné výpravy.

A Pitipačka? Ta když si mezi malými chce zjednat pořádek, nemá to vůbec jednoduché. Zrzík ji k nim nechce pustit a ona musí počkat s kojením, než odběhne na lov, aby jí přinesl dalšího tučného myšáka k večeři.

 

Do starého koberce na půdě naškrábáno v létě člověčího roku 2013.

Jan Pražák

Jan PražákRE: Pěkné - slova i kočenda21:291.2.2016 21:29:07
FanyPěkné - slova i kočenda17:021.2.2016 17:02:05
Jan PražákRE: Kočičí logika :)14:161.2.2016 14:16:40
FanyKočičí logika :)14:141.2.2016 14:14:07
Jan PražákZuzko a Fany,21:3131.1.2016 21:31:49
FanyLinduša beruša19:1631.1.2016 19:16:28
ZuzkaObjevil jste poklad,17:0131.1.2016 17:01:36
Jan PražákRE: Půdy jsou vůbec tajuplná místa09:3531.1.2016 9:35:11

Počet příspěvků: 9, poslední 1.2.2016 21:29:07 Zobrazuji posledních 9 příspěvků.

Jan Pražák

Jan Pražák

Berme život s humorem.

Malá ochutnávka z tvorby na jiných blozích:
Kočky vnášejí pohodu do našich domovů
Cradlesong for lonely hearts


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

REPUTACE AUTORA:
8,22

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.